Mendelova interaktivní škola genetiky
Jak funguje TKÁŇ
Mgr. Tereza Novosadová
Mendelova interaktivní škola genetiky: CZ.1.07/2.3.00/45.0037. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
2OBSAH
1. K čemu je nám dobré vědět jak funguje tkáň?
2.1 Amitóza
2.2 Mitóza
2.3 Meióza
3.2 Poruchy buněčného cyklu a vznik rakoviny
4.1 Vznik mnohobuněčnosti, diferenciace buněk
4.2.1 Rýhování vajíčka
4.2.2 Gastrulace
4.2.3 Vznik mezodermu – třetího zárodečného listu
4.2.4 Neurulace
4.2.5 Organogeneze
6. Smrt buňky
6.1 Apoptóza
36.2 Nekróza
7. Tkáně
7.1 Epitely
7.2 Pojiva
7.2.1 Vazivo
7.2.2 Chrupavka
7.2.3 Kost
7.2.4 Trofická pojiva
7.3 Svalová tkáň
7.4 Nervová tkáň
9. Slovníček nejdůležitějších pojmů
10. Zdroje
11. Zroje obrázků
41. K ČEMU JE NÁM DOBRÉ VĚDĚT, JAK FUNGUJE TKÁŇ?
„Omnis cellula e cellula“ (Každá buňka pochází z buňky) je výrok, který pronesl Rudolf Virchow a výrazně tak přispěl k objasnění fyziologických procesů v buňkách a ve tkáních. Svoji teorii stavěl na domněnce, že, nemoci vznikají v důsledku chorobných změn uvnitř buněk, které se pak dál dělí, rozmnožují. Porozumění principu fungování tkáně je proto i v současnosti jedním ze zásadních předpokladů pro úspěšné včasné diagnostikování a následné zvládnutí potenciálních problémů týkajících se této oblasti.
Buňka je základní jednotkou všech organizmů žijících na Zemi. Vystupuje jako otevřený systém, který se svým okolím vyměňuje látky, energie a informace. Buňky vykazují základní znaky živých soustav – mohou se množit, diferencovat se a specializovat se. Nepochybnou součástí života buněk je i jejich smrt, která nastává po jejich opotřebování nebo poškození.
Diferenciace během embryonálního vývoje mnohobuněčných živočichů umožňuje vznik jednotlivým tkáním a orgánům, které jsou přizpůsobené k vykonávání určité funkce. Část buněk, tzv. kmenové buňky, však ve tkáních zůstává nediferencovaná a umožňují náhradu poškozených buněk. Podílejí se tak na udržování homeostázy ve tkáních. Schopnost diferencovat se v kterýkoliv typ buněk mají pouze embryonální kmenové buňky, které jsou díky tomu předmětem studia vědců. Jejich získávání je však problematické a naráží na etické hledisko. Při proliferaci buněk ve tkáních mohou nastat chyby, které mohou vést ke vzniku buněk nádorových. Odhalení přesného mechanizmu buněčného cyklu a způsobů jeho ovlivňování může přinést pokroky v léčbě této zákeřné choroby.
5Obrázek č. 1: Proliferující buňky kůže
2. ROZMNOŽOVÁNÍ BUNĚK
Buňky se rozmnožují dělením, při kterém z buňky mateřské vznikají buňky dceřiné. Dělení buněk probíhá za vhodných podmínek pro život. Skládá se ze dvou fází:
Podle karyokineze rozlišujeme následující způsoby dělení:
2.1 Amitóza
Jedná se o přímé dělení buňky, během kterého se nevytvářejí chromozomy, dělící vřeténko a nezaniká jaderný obal. Tento způsob dělení je málo častý a vyskytuje se u degenerujících nebo nádorových buněk. Dochází při něm k nerovnoměrnému rozdělení jaderné hmoty.
2.2 Mitóza
Je nepřímé dělení buňky, při kterém dochází k rovnoměrnému rozdělení jaderné hmoty. Skládá se ze 4 fází: profáze, metafáze, anafáze, telofáze.
6Průběh mitózy:
1) profáze
Obrázek č. 2: Profáze
2) metafáze
Obrázek č. 3: Metafáze
3) anafáze
Obrázek č. 4: Anafáze
4) telofáze
Obrázek č. 5: Telofáze
Obrázek č. 6: Celkové schéma mitózy
10
Průběh mitózy
112.3 Meióza
Zvláštní typ dělení buněk, který vede ke vzniku pohlavních buněk (gamet), které jsou haploidní n (mají 1 sadu chromozomů). Z diploidní mateřské buňky vznikají při meióze 4 haploidní buňky. Tvorba gamet probíhá v gonádách (pohlavních orgánech). Při pohlavním rozmnožováním dochází ke splynutí samčí a samičí pohlavní buňky a výsledkem je vznik diploidní zygoty 2n. Jejím následným rýhováním (opakovaným mitotickým dělením) vzniká mnohobuněčný organizmus.
Průběh meiózy:
Meióza sestává ze dvou po sobě následujících dělení označovaných Meióza I a Meióza II. V podstatě se jedná o modifikované mitózy. Obě dělení lze dále rozdělit do 4 fází.
MEIÓZA I (redukční dělení, heterotypické dělení)
Obrázek č. 7: Crossing-over
Obrázek č. 8: Segregace chromozomů
13Mezi meiotickým dělením I a meiotickým dělením II dochází k velmi krátké interfázi II, během které ale nedochází k syntéze další DNA.
MEIÓZA II (ekvační dělení, homeotypické dělení)
Průběh meiózy II je velmi podobný průběhu mitózy. Lze ji rozdělit do čtyř fází (profáze II, metafáze II, anafáze II, telofáze II).
V anafázi II dochází k rozestupu chromatid (polovin chromozomů). Během meiózy probíhá zdvojení DNA pouze jednou (při meióze I), ale buňka se rozdělí dvakrát. Výsledkem je vznik čtyř buněk s polovičním (haploidním) počtem chromozomů.
Obrázek č. 9: Celkové schéma meiózy
14Průběh meiózy:
Srovnání průběhu mitózy a meiózy
153. BUNĚČNÝ CYKLUS
3.1 Fáze buněčného cyklu
Buněčný cyklus je cyklus, kterým buňka prochází od konce jednoho dělení do konce následujícího dělení. Doba trvání tohoto cyklu se označuje jako generační doba buňky. Buněčný cyklus lze rozčlenit do několika fází:
Interfáze se dále dělí na tři fáze:
Regulace buněčného cyklu je nezbytná. Uskutečňuje se pomocí hlavního kontrolního uzlu, který se nachází v G1 fázi. Po skončení mitózy nastává opět fáze G1. Buňky, které se nemají již dělit, přecházejí do fáze G0 a buněčný cyklus se zastavuje. Zcela diferencované buňky (např. neurony) se již nedělí a jejich generační doba se rovná délce života po narození organizmu. Některé diferencované buňky však mohou přejít z fáze G0 zpět do fáze G1 a začít se znovu dělit. Poruchy regulace buněčného cyklu mohou vést k nekontrolovanému dělení buněk a ke vzniku nádorů.
16
Obrázek č. 10: Buněčný cyklus
173.2 PORUCHY BUNĚČNÉHO CYKLU A VZNIK RAKOVINY
Mnohastupňový proces, který vede k přeměně normální buňky v buňku nádorovou, se nazývá kancerogeneze. Nádorové buňky jsou takové buňky, které se trvale a nekontrolovaně množí. Dochází u nich velmi často k poruše regulace přechodu z G1 fáze do fáze G0 buněčného cyklu. Mezi další rysy nádorových buněk patří např. zvýšená schopnost přežít, rezistence vůči apoptóze, stimulace růstu krevních vlásečnic vyživujících nádor, zvýšený anaerobní metabolismus, schopnost vytvářet metastáze (u maligní transformace) a další.
Nádorové buňky vznikají mutacemi, které mohou být způsobeny různými faktory:
Rozlišujeme tři skupiny tzv. nádorových genů, jejichž poškození může vést ke vzniku nádorů:
Obrázek č. 11: Vznik metastáze
Rozdělení nádorů:
Diagnostika nádorů bývá mnohdy obtížná. Používají se biochemická vyšetření, zobrazovací metody (RTG, sonografie, CT, magnetická rezonance) a biopsie (odebrání vzorku tkáně nebo orgánu), která pomůže stanovit konečnou diagnózu.
Mezi nejčastější metody léčby patří:
20
Vznik rakoviny:
Vznik akutní leukemie:
21
4. MNOHOBUNĚČNOST
4.1 Vznik mnohobuněčnosti
Společný předek mnohobuněčných eukaryotických organizmů je starý asi 1,5 mld. let. Nejstarší nálezy zkamenělin malých mnohobuněčných řas pocházejí z období před 1,2 mld. let. Větší organizmy jako jsou např. žahavci nebo červi pocházejí z období prekambria. Jsou tedy staré asi 600 mil. let.
Živočichové jsou velmi pravděpodobně monofyletickou skupinou, tzn., že všichni živočichové mají jediného společného předka, kterým byl patrně mořský koloniální bičíkatý prvok podobný dnes žijícím Choanoflagellatům. Žil před 700 mil. let. Dalším vývojem vznik jednoduchý živočich složený z více vrstev specializovaných buněk. Během ontogeneze mnohobuněčnost vzniká rýhováním oplozeného vajíčka, na které navazuje gastrulace spojená s vytvářením zárodečných listů.
4.2 Ontogeneze živočichů
Ontogenezí rozumíme vývoj jedince od oplození až po jeho smrt. Lze ji rozdělit do dvou fází:
Rýhování vajíčka
Obrázek č. 12: Rýhování vajíčka
23Splynutím samčí a samičí pohlavní buňky vzniká diploidní zygota, která dává vznik celému mnohobuněčnému organizmu.
4.2.1 Rýhování vajíčka:
Rýhování oplozeného vajíčka nastává po vzniku zygoty. Rýhování je v podstatě opakované mitotické dělení, při kterém vznikají dceřiné buňky zvané blastomery. Rozdíl od běžné mitózy spočívá v tom, že blastomery po dělení nedorůstají původní velikosti (chybí jim růstová fáze) a vznikající útvar nemění svoji velikost.
vznik moruly
vznik blastuly
Obrázek č. 13: Blastula
Obrázek č. 14: Blastocysta
4.2.2 Gastrulace
Gastrulace je proces, kterým se mění jednovrstevná blastula na dvouvrstevnou gastrulu. Současně probíhá tvorba zárodečných listů. Gastrulace může probíhat dvojím způsobem a to buď invaginací nebo imigrací:
Gastrula je tvořena dvěma zárodečnými listy:
Na gastrule můžeme kromě zárodečných listů pozorovat také dutinu vystlanou entodermem (prvostřevo; gastrocoel, archenteron), která komunikuje s okolním prostředím pomocí prvoúst (blastosporus).
Obrázek č. 15: Gastrula
4.2.3 Vznik mezodermu – třetího zárodečného listu
Mezoderm vzniká vychlipováním buněk entodermu do prostoru mezi ektodermem a entodermem. Mezoderm obklopuje druhotnou (pravou) tělní dutinu zvanou coelom.
Obrázek č. 16: Vznik mezodermu
264.2.4 Neurulace
Je proces probíhající souběžně s gastrulací nebo na ni navazující. Je typický pouze pro strunatce a vysvětluje vznik neurální trubice, která se stane základem pro vytvoření centrální nervové soustavy. Neurulace zahrnuje:
4.2.5 Organogeneze
Každý ze zárodečných listů dává vznik určitému typu tkáně (viz schéma).
Mnohobuněčné organizmy jsou složeny z velkého množství buněk, které jsou určitým způsobem uspořádány. Uplatňuje se princip hierarchie struktur:
4.3 Diferenciace buněk
Během vývoje mnohobuněčného organizmu se buňky diferencují, tvarově a funkčně se specializují k vykonávání určité funkce. V zygotě je obsažena veškerá genetická informace nutná pro vytvoření celého mnohobuněčného organizmu. Tato informace se rýhováním vajíčka předává do dceřiných buněk. Všechny buňky mnohobuněčného organizmu si ponechávají veškerou genetickou informaci po celý život, i když se realizuje pouze její určitá část – některé geny jsou aktivovány, jiné blokovány.
Obr. 17: Diferenciace buněk
28Tento jev se označuje jako diferenční genová aktivita. Totipotence je schopnost nediferencovaných buněk se stejnou genetickou informací se vyvíjet odlišně a dát tak vzniku plně diferencovaným buňkám.
Diferenční genová aktivita je geneticky řízena. Geny, které to zajišťují, se nazývají homeoboxové geny. Vyskytují se u všech mnohobuněčných živočichů i rostlin. Homeoboxové geny jsou velmi konzervativní. Bylo zjištěno, že homeoboxové geny, které řídí vývoj podobných struktur, se vyskytují i u evolučně hodně vzdálených druhů ve velmi málo změněné podobě. Např. vývoj složeného oka hmyzu a komorového oka obratlovců je řízen genem velmi podobného složení. Jejich hlavní funkcí je přesné časoprostorové řízení vývoje plodu. Ve velmi raných embryích jsou postupně aktivovány podél předozadní osy. Homeoboxové geny nemají souvislost pouze s osovým uspořádáním organizmu, ale zodpovídají i za vznik orgánů (jeden gen může určovat vznik a vývoj celého orgánu). Mutace HOX genů mohou vést k záměně jednoho orgánu za druhý (např. mohou vznikat u octomilky nohy místo tykadel). Špatná aktivita homeoboxových genů může způsobovat např. nádorová onemocnění.
Byly objeveny i sirotčí geny, které jsou v savčím genomu lokalizovány jednotlivě, nejsou uspořádány do sad jako homeoboxové geny. Mají však podobnou funkci. Ovlivňují vývoj mozku, končetin a jsou nezbytné pro správné fungování imunitního systému.
Buňky dle stupně diferenciace lze rozdělit na:
5. KMENOVÉ BUŇKY
Kmenové buňky jsou nediferencované buňky, které mají schopnost se dělit a přeměnit se na jakýkoliv jiný typ buňky. Zároveň mají neomezenou schopnost sebe obnovy, protože při jejich mitotickém dělení vzniká jedna buňka, která je s buňkou mateřskou totožná a buňka, která se může diferencovat v jiný typ buněk. Význam kmenových buněk:
Vlastnosti kmenových buněk
6. SMRT BUŇKY
6.1 Apoptóza
Apoptóza je programovaná smrt buňky, která hraje velmi významnou roli v ontogenezi a napomáhá formování orgánů. Uplatňuje se např. při vzniku některých dutin nebo oddělení částí těla (např. otevření dutiny ústní nebo zánik buněk spojující prsty).
Obrázek č. 18: Průřez zadní končetinou myši během embryonálního vývoje. Mezi prsty jsou stále buňky, které budou odstraněny apoptózou
Obrázek č. 19: Srůst prstů (syndaktilie) způsobený nedostatečnou apoptózou během embryonálního vývoje.
32
Tímto způsobem mohou zanikat i buňky s poškozenou DNA nebo buňky infikované virem. K apoptóze dochází i u rostlin, např. při opadávání listů na podzim musí odumřít buňky řapíku, které listy připojují na stonek.
Znaky apoptózy:
Průběh apoptózy
33
6.2 Nekróza
Nekróza je smrt buňky vlivem poškození. Může být způsobena např.:
Znaky nekrózy:
Obrázek č. 20: Vlevo: nekróza kůže po hluboké žilní trombóze; vpravo: nekróza kůže po revmatické mitrální stenóze s atriální fibrilací
34Srovnání nekrózy a apoptózy
Obrázek č. 21: Průběh apoptózy a nekrózy
357. TKÁNĚ
Tkáně rozdělujeme následovně:
7.1 Epitel
Tvořen buňkami, které jsou těsně vedle sebe. Mezibuněčná hmota chybí nebo je jí velmi malé množství. Na epitelových buňkách rozlišujeme stranu:
Epitely vystýlají dutiny a pokrývají těla organizmů.
Rozdělení epitelů:
podle tvaru buněk rozdělujeme epitely na:
Obrázek č. 22: Dlaždicovitý, kubický a cylindrický epitel
podle počtu vrstev rozdělujeme epitely na epitel:
Obrázek č. 23: Cylindrický epitel víceřadý s řasinkami, vícevrstevný a přechodný epitel
37Animace funkce cylindrického řasinkového epitelu
podle funkce rozdělujeme epitely na epitel:
Jednotlivé žlázy se od sebe mohou lišit počtem buněk (jednobuněčné nebo mnohobuněčné) a taky svým tvarem (tubulózní, alveolární, tubuloalvelární).
Obrázek č. 24: Žlázy
397.2 Pojiva
Tuto tkáň tvoří:
7.2.1 Vazivo
Vazivo je měkká tkáň složená z buněk a mezibuněčné hmoty. Buňky rozdělujeme do dvou skupin:
1) fixní
Obrázek č. 25: Fibroblasty
402) volné
Mezibuněčná hmota je polotekutá až rosolovitá. Obsahuje hodně vláken (elastická a kolagenní).
Typy vaziva:
Obrázek č. 26: Tuhé kolagenní vazivo
7.2.2 Chrupavka
Chrupavka (cartilago, chondros) je pevná a pružná pojivová tkáň, která neobsahuje cévy (proto se špatně regeneruje).
Skládá se z:
Podle složení rozlišujeme následující typy chrupavek:
Obrázek č. 27: Hyalinní chrupavka
Obrázek č. 28: Elastická chrupavka
Obrázek č. 29: Kolagenní chrupavka
7.2.3 Kost
Kost (os) je nejtvrdší, ale zároveň křehké pojivo. Tvoří kostru obratlovců, šupiny ryb, krunýře želv. Skládá se z mezibuněčné hmoty a buněk:
Podle uspořádání fibril rozlišujeme 2 typy kostí:
Mezibuněčná hmota je mineralizována, a to tak, že se anorganické látky váží na povrch fibril. Hlavní anorganická složka je fosforečnan vápenatý, dále pak uhličitan vápenatý, fosforečnan hořečnatý, chlorid sodný. Kost je živý orgán, který je neustále přestavován. Přestavba se týká jak oseinu, tak minerální složky kosti. Během života člověka se mění poměr mezi anorganickou a organickou složkou kosti. S věkem ubývá oseinu a převládají minerální látky. Kosti se tak stávají tvrdšími, křehčími a snadněji zlomitelnými.
Typy buněk kostní tkáně:
Animace funkce osteoblastů a osteoklastů
Typy kostní tkáně:
Obrázek č. 30: Kompaktní kost
46Obrázek č. 31: Spongiózní kost
Obrázek č. 32: Stavba kosti
47Animace anatomie kosti
Osifikace kostí
Osifikace neboli kostnatění je přeměna vaziva nebo chrupavky na kost. Většina kostí vzniká osifikací chrupavky, méně kostí pak osifikací vaziva. Při osifikaci probíhá postupné ukládání minerálních látek na povrch fibril.
Druhy osifikace:
7.2.4 Trofická pojiva
Mezi trofická pojiva řadíme tělní tekutiny, které tvoří vnitřní prostředí organizmu. Podílejí se na udržování homeostázy (stálost vnitřního prostředí – stálé pH, osmotický tlak, určitá koncentrace látek apod.). V organizmech plní celou řadu funkcí:
Rozlišujeme dva typy tělních tekutin:
krev - hlavní trofické pojivo obratlovců je krev. Jejími hlavními složkami jsou:
krevní plazma – tekutá složka krve nažloutlé barvy, má stálé pH (u člověka 7,4). Složení krevní plazmy:
krevní elementy
Obrázek č. 33: Červené krvinky
Jak neutrofilní granulocyt fagocytuje bakterii
51Obrázek č. 34: Neutrofilní granulocyty
Obrázek č. 35: Bazofilní granulocyty
52Obrázek č. 36: Eozinofilní granulocyt
agranulocyty – neobsahují granuly:
Obrázek č. 37: Makrofágy
Obrázek č. 38: Monocyty
Obrázek č. 39: Lymfocyty
54Obrázek č. 40: Krevní destičky
tkáňový mok – vyplňuje mezibuněčné prostory ve tkáních a zprostředkovává výměnu látek. Má podobné složení jako krevní plazma, ale neobsahuje bílkoviny. Vzniká z krevní plazmy prostupem látek přes stěnu kapilár.
míza (lymfa) – tekutina kolující v lymfatických cévách, která má bělavou barvu (způsobena tukovými kapénkami) a podobné složení jako krevní plazma. Na rozdíl od plazmy má menší množství bílkovin a obsahuje krvinky (především lymfocyty, velmi málo erytrocytů a eosinofilních granulocytů). Vzniká z tkáňového moku, který přestupuje do mízních cév.
55Proudění krve v cévách
7.3 Tkáň svalová
Zajišťuje pohyb organizmů z místa na místo a taky pohyb jednotlivých orgánů. Je tvořena svalovými buňkami (nebo jejich soubuním = syncytium). Buňky v cytoplazmě obsahují kontraktilní vlákna, která se nazývají myofibrily a jsou složeny ze stažitelných bílkovin:
Umožňují kontrakci a relaxaci svalu tím, že se při podráždění zasouvají mezi sebe. Tím dochází ke zkracovaní jednotlivých myofibril a tím pádem i celého svalového vlákna.
56Rozlišujeme 3 typy svaloviny:
Rozdílná lomivost vláken podmiňuje příčné pruhování svaloviny. Myofibrila je složena ze základních funkčních jednotek – sarkomer. Činnost této svaloviny je řízena mozkomíšními nervy a je ovladatelná vůlí.
Pracuje nezávisle na naší vůli. Myokard nemá schopnost regenerace.
Typy svaloviny a svalová práce
58
Obrázek č. 41: Svalovina (hladká, příčné pruhovaná, srdeční)
7.4 Tkáň nervová
Nervová tkáň má schopnost vytvářet a vést nervové vzruchy. Základními stavebními a funkčními jednotkami jsou nervové buňky – neurony. Kromě neuronů se na stavbě nervové tkáně podílí i neuroglie (gliové buňky), které mají podpůrnou funkci (vyživují nervové buňky, tvoří obaly nervových vláken a chrání neurony - mají schopnost fagocytózy).
59Obrázek č. 42: Neuroglie - oligodendrocyt
Stavba neuronu:
Některé axony mohou mít vytvořenu pouze jednu pochvu. Axony pouze s myelinovou pochvou najdeme v bílé hmotě centrálního nervového sytému obratlovců, axony pouze se Schwannovou pochvou v periferních nervech bezobratlých a u vegetativních nervů obratlovců.
3D animace neuronu
Animaci synapse
62Obrázek č. 43: Stavba neuronu
638. JAK FUNGUJE TKÁŇ
Pro život a činnost buněk v mnohobuněčném organizmu je nezbytná stálost vnitřního prostředí neboli homestáza. Vnitřní prostředí se mohlo vytvořit až po vzniku biomembrán, které díky své semipermeabilitě regulují přestup látek. Homeostáza zahrnuje taktéž všechny mechanizmy, které pomáhají udržovat řadu veličin ve velmi úzkých mezích, např. tělesnou teplotu, pH a osmotický tlak tělních tekutin, hodnotu glykemie v krvi apod. Vznik mnohobuněčnosti vedl k vytvoření tkání a orgánů, které živočichům zlepšily látkovou výměnu. Zároveň se během evoluce vytvořila mezibuněčná spojení zprostředkovaná nervovou a hormonální soustavou, která vedou k lepší regulaci homeostáze. Správně regulovaná homeostáza umožňuje správné fungovaní buněk, ale i tkání a organizmu jako celku.
649. SLOVNÍČEK NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH POJMŮ
10. ZDROJE
BERGER, Josef. Buněčná a molekulární biologie. Havlíčkův Brod: Tobiáš, 1996, ISBN 80-85808-42-0
BERGER, Josef. Základy biologie. Havlíčkův Brod: Tobiáš, 1995, ISBN 80-85808-32-3.
BENEŠOVÁ, Marika; HAMPLOVÁ, Hana; KNOTOVÁ, Kateřina a kol. Odmaturuj z biologie. Brno: Didaktis, 2003, ISBN 80-8628-67-7.
HANČOVÁ, Hana; VLKOVÁ, Marie. Biologie v kostce II. Havlíčkův Brod: Fragment, 1998, ISBN 80-7200-111-6.
HANČOVÁ, Hana; VLKOVÁ, Marie. Biologie v kostce I. Havlíčkův Brod: Fragment, 1997, ISBN 80-7200-059-4.
ROSYPAL, Stanislav a kol. Přehled biologie. Praha: Scientia, 2003, ISBN 80-7183-268-5.
JELÍNEK, Jan; ZICHÁČEK, Vladimír. Biologie pro gymnázia. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2006, ISBN 80-7182-217-5.
VOKURKA, Martin; HUGO, Jan a kol. Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf, 2005, ISBN 80-7345-058-5.
ROKYTA, Richard; MAREŠOVÁ, Dana; TURKOVÁ, Zuzana. Somatologie I. Praha: Eurolex bohemia, 2002, ISBN 80-86432-30-0.
ŠÍMA, Petr; TREBICHAVSKÝ, Ilja. Homeoboxové geny [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/ax9912
KORBEL, František. Rakovina [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/8FM3hm
AUTOR NEUVEDEN. Kancerogeneze [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/UAycRh
HOLUBCOVÁ, Zuzana. Mitóza a cytokineze [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/ThLwOi
70STEPANKA. Meioza [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/YzAIjR
CINIK. Meioza [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/qhqzOl
BODLINA. Epitelová tkáň [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/dAKQga
ČELECHOVSKÝ, Alois; VINTER, Vladimír. Pojiva výplňová a oporná [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/5JL8IR
NEUVEDEN. Kmenové buňky [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/8pNYPc
VRBA. Kmenové buňky [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/7Ca0bf
MARKETKA. Osifikace [online]. [cit. 6.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/ahHFGj
7111. ZDROJE OBRÁZKŮ
Obr. 1: Proliferující buňky kůže – archiv autora
Obr. 2: Profáze
AUTOR NEUVEDEN, Autor Neuveden. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/qfDUtT
AUTOR NEUVEDEN, Autor Neuveden. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/R9d9fh
Obr. 3: Metafáze
AUTOR NEUVEDEN, Autor Neuveden. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/Rp9laO
AUTOR NEUVEDEN, Autor Neuveden. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/EGkhZI
Obr. 4: Anafáze
AUTOR NEUVEDEN, Autor Neuveden. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/DGkNdx
AUTOR NEUVEDEN, Autor Neuveden. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/s49eFl
Obr. 5: Telofáze
AUTOR NEUVEDEN, Autor Neuveden. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/n57YZR
AUTOR NEUVEDEN, Autor Neuveden. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/7v05Cs
Obr. 6: Celkové schéma mitózy
AUTOR Eva Pláteníková
72Obr. 7: Crossing-over
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 8: Segregace chromozomů
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 9: Celkové schéma meiózy
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 10: BC
AUTOR NEUVEDEN, Autor Neuveden. Wikimedia Commons [online]. [cit. 27.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/dezptI
Obr. 11: Vznik metastáze
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 12: Rýhování vajíčka
AUTOR Eva Pláteníková
Obr.13: Blastula
AUTOR Eva Pláteníková
Obr.14: Blastocysta
AUTOR Eva Pláteníková
Obr.15: Gastrula
AUTOR Eva Pláteníková
Obr.16: Vznik mezodermu
AUTOR Eva Pláteníková
73Obr.17: Diferenciace buněk
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 18: Apoptóza
MAŇAS, Michal. wikipedia [online]. [cit. 29.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/m2heLI
Obr. 19: Apoptóza
AUTOR NEUVEDEN. wikipedia [online]. [cit. 29.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/ntUNL9
Obr. 20: Nekróza
FRED, Herbert L.; VAN DIJK, Hendrik A.. wikimedia commons [online]. [cit. 29.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/sRxavj
Obr. 21: Průběh apoptózy a nekrózy
AUTOR Eva Pláteníková
Obrázek č. 22: Dlaždicový, kubický a cylindrický epitel
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 23: Cylindrický epitel víceřadý s řasinkami, vícevrstevný a přechodný epitel
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 24: Žlázy
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 25: Fibroblasty
AUTOR NEUVEDEN. wikimedia commons [online]. [cit. 31.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/hUJhjs
74Obr. 26: Tuhé kolagenní vazivo
AUTOR NEUVEDEN. wikimedia commons [online]. [cit. 25.11.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/LTLgmU
Obr. 27: Hyalinní chrupavka
AUTOR NEUVEDEN. wikimedia commons [online]. [cit. 25.11.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/fTfL4s
Obrázek č. 28: Elastická chrupavka
GANIMEDES. wikimedia commons [online]. [cit. 31.7.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/OfR1ub
Obrázek č. 29: Kolagenní chrupavka
R K K B JØRGENSEN and H E JENSENL wikimedia commons [online]. [cit. 31.10.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/fvIYf8
Obrázek č. 30: Kompaktní kost
NEUVEDEN. Wikimedia [online]. [cit. 19.11.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/yn8I7f
Obrázek č. 31: Spongiózní kost
NEUVEDEN. Wikimedia [online]. [cit. 19.11.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/V94SAi
Obrázek č. 32: Stavba kosti
AUTOR Eva Pláteníková
Obrázek č. 33: Červené krvinky
AUTOR Eva Pláteníková
Obrázek č. 34: Neutrofilní granulocyty
USER CS 99. Wikipedia [online]. [cit. 19.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/qXK4zh
75BLAUS, Bruce. Wikipedia [online]. [cit. 19.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/KeztbA
Obrázek č. 35: Bazofilní granulocyty
USER CS99. Wikipedia [online]. [cit. 19.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/cmOa97
Obrázek č. 36: Eozinofilní granulocyty
NEUVEDEN. Wikipedia [online]. [cit. 19.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/H14aR8
Obrázek č. 37: Makrofágy
OBLI. Wikipedia [online]. [cit. 19.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/oa6Dru
Obrázek č. 38: Monocyty
BEARDS, Graham Dr, Wikipedia [online]. [cit. 19.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/T9M4FK
Obrázek č. 39: Lymfocyty
NEUVEDEN. Wikipedia [online]. [cit. 19.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/0pihKu
Obrázek č. 40: Krevní destičky
BLAUS, Bruce. Wikipedia [online]. [cit. 19.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/Wm2FmX
Obrázek č. 41: Hladká, příčně pruhovaná a srdeční svalovina
OpenStax College - Anatomy & Physiology, Wikipedia [online]. [cit. 19.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/br41IH
AUTOR Eva Pláteníková
Obrázek č. 42: Neuroglie - oligodendrocyt
NEUVEDEN. Wikimedia Commons [online]. [cit. 18.8.2014]. Dostupný na WWW: http://goo.gl/SnVTdQ
Obrázek č. 43: Stavba neuronu
AUTOR Eva Pláteníková